Znovu nalezený poklad 4

9. srpna 2008 v 20:04 | Geheimnis |  Znovu nalezený poklad
Znovu nalezený poklad 4.díl
-_-_Tom_-_-
"Co?", zeptal se s údivem jeden z lékařů.
"On.. On je mrtvý?", rozklepal se mi hlas. V očích jsem cítil pálivé slzy, které jsem jen tak tak držel uvnitř.
"Bill? Ne, jak jste na to přišel?", dál se divil ten lékař. Cože? Není mrtvý? Tak co sakra děláme před patologií?! Dělá tam snad asistenta, nebo co?
"Tak co tu teda děláme?", zeptal jsem se nahlas. Jeden z těch dalších se pousmál a objasnil mi situaci.
"Vy jste se zalekl té patologie, že mám pravdu? Ničeho se nebojte. I když.. Váš bratr tam málem skončil," zvážněl při poslední části věty. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, al zároveň se dál bojím, co se s ním vlastně stalo.

"A.. Kde je teda?", nedočkavě jsem se ptal. Nic neřekli, ale vlezli jsme do budovy kousek od márnice. Naštěstí, že s márnicí nemá nic společného. Šli jsme chodbami dlouhými jak týden, jeli jsme výtahem a já jsem cítil mozek v hlavě. Bylo to něco hnusnýho, ty jejich nemocniční výtahy. Vylezli jsme z té ocelové klece a zastavili nás dveře od oddělení, kde se nejspíš nacházel můj Bill. Stáli jsme.. Před jednotkou intenzivní péče. Vešli jsme dovnitř. Ucítil jsem ten příšerný zápach. Bloumali jsme tím oddělením, o kterém jsem si nesmyslně začal myslet, že je nekonečné. Leč došli jsme na samý konec. Došli jsme k posledním dveřím, které byli v tomto oddělení postaveny. Za nimi byl pokoj a v něm moje láska. Otočil jsem se na ty doktory a ti mi jen s úsměvem na tváři a gestem dali najevo, že mám otevřít dveře. Natáhl jsem tedy rozklepanou ruku ke klice. Byl jsem naprosto nervózní a klepal jsem se. Vlastně jsem nevěděl, co mě čeká. Přísahal jsem si, že i kdyby vypadal jako Stefan, i kdyby to už vůbec nebylo moje dvojče, ale jen bratr bez podoby a bez tváře, budu ho pořád milovat. Po této myšlence jsem stiskl kliku a mírně, pomalu otevřel dveře. Raději jsem zavřel oči. Dveře už byli otevřené pořádně a já tedy vešel. Vkročil jsem pravou nohou do osudné místnosti. Postavil jsem se na místo. Stál jsem uprostřed pokoje a těžce oddychoval. Až když jsem se ujistil, že jsem připraven na vše, otevřel jsem oči. Konečně jsem ho spatřil..
"Bille!", přiběhl jsem k jeho loži, na kterém ležel a spal. Na tváři sice měl prá šrámu a hlavu obvázanou fáčem, ale pořád to bylo moje dvojče. Pevně jsem ho chytl za ruku a následně ji políbil. Hladil jsem ho po tváři a stékali mi slzy. On se ale nehýbal. Jen bylo slyšet jeho lehounké dýchání, také bylo nepravidelné.
"Co.. Co mu vlastně je?", podíval jsem se s otazníkama v očích na doktory, kteří celou dobu stáli ve dveřích a pozorovali mé shledání s Billem.
"Nyní je v kómatu. Převezli ho sem v bezvědomí, ze kterého se neprobral. Nechali jsme ho tedy uspat a mezitím jsme mu vyoperovali střepy, které měl zabodnuté v hlavě," vysvětloval mi jeden z nich. Odtrhl jsem od nich oči a podíval jsem se znovu na Billa. I když měl obličej ještě od zaschlé krve a byl poškrábaný, přesto všechno byl sladký a nádherný.
"A.. Kdy se probere? Nemůžete ho probudit už dnes? Bude moci pokračovat v kapele?", vychrlil jsem na ně hrozně moc otázek. Neodpověděli ani na jednu, jak je mimochodem jejich zvykem. Místo toho mě od něho odvedli zpátky na chodbu. Tam mě posadili na lavičku. Aspoň nějakej malej oddych po té "procházce" po celém areálu nemocnice i patologie.
"Pane Kaulitzi, jsme nuceni, jakožto příslušníku rodiny, vám něco říct.", zvážněl nejstarší z těch lékařů. Přisedl si ke mně a sepjal ruce.
"Já.. Nerozumím, o co jde?", nechápavě jsemse uculil.
"Vy víte, že.. Váš pan bratr měl poraněnou hlavu a... Ještě to není jisté, ale je více než pravděpodobné, že váš bratr bude trpět ztrátou paměti," řekl. Další doktor ho doplnil: "Je to pravděpodobné na 75%.".
Geheimnis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama